Poutní zájezd chrámových sborů

Publikoval Vladimír Novák 17. 9. 2018, 21:48

Zájezd Svatovavřineckého a Svatomikulášského chrámového sboru do kláštera Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře, hradu Okoř, zámku v Roztokách a do Břevnovského kláštera

Zájezd Svatovavřineckého a Svatomikulášského chrámového sboru

V sobotu 8. září se sešlo u jilemnického kostela na poutní zájezd do kláštera Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře, hradu Okoř, zámku v Roztokách a do Břevnovského kláštera 46 poutníků, z toho bylo 24 zpěváků, varhanice, dirigent a pan vikář Mráz.

Od jilemnického kostela jsme odjeli v 6 00 hodin přes Studenec, kde přisedli 2 poutníci, Horka (také 2) a Novou Paku (3) na Bílou Horu, kde jsme vysedli z autobusu v 8 15 hodin. Před klášterním kostelem Panny Marie Vítězné nás přivítala sestra Petra a s ní jsme se pak odebrali do kostela, kde se v hlavní lodi připravili zpěváci na doprovázení mše svaté naším zpěvem. Ta začala v 9 00 hodin a pan vikář Mráz ji sloužil ze slavnosti Narození Panny Marie. V obsazení 7 sopránů, 9 altů, 6 tenorů a 4 basy jsme zazpívali „Českou mši G Dur“ od J.Štrunce, při obětování zazpívali Karel Jakubů a Petr Kraus vložku "Salve Regina in G" od K.J.Taschkeho. Přezpívali jsme 8 slok písně „Budiž vděčně velebena“. Zdejší dvou manuálové varhany jsou umístěny na malém kůru na který se vejdou tak nejvýše 4 zpěváci, proto náš sbor zpíval a byl dirigován v chrámové lodi. Jeden soubor šesti rejstříků manuálových a čtyř pedálových je umístěn na kůru vedle varhaníka, který sedí bokem k oltáři, druhý, o osmi rejstřících, je za oltářem. Oba jsou elektricky propojeny, takže varhaník ovládá z horního manuálu rejstříky na kůru a z dolního rejstříky za oltářem. Během mše svaté se naši poutníci rozsadili v pravé a levé boční lodi kostela, který má půdorys kříže. Po mši svaté nám sestra Petra velice poutavě vyprávěla na nádvoří před kostelem o historii tohoto místa (bitva na Bílé Hoře) a stavby kostela.

Naší další zastávkou byl nedaleký hrad Okoř, kam jsme přijeli v 10 45 hodin. První písemná zpráva o něm pochází z roku 1359, kdy ho získal bohatý pražský měšťan František Rokycanský. Ještě před tím byl hrad goticky přestavěn. V roce 1421 se hradu bez boje zmocnili husité. V první polovině 15. století pak byl znovu přestavěn. V 16. a 17. století se stal majetkem významného rodu Martiniců. Hrad byl velmi vážně poničen během třicetileté války. Noví majitelé, tuchoměřičtí jezuité, kterým hrad na sklonku války věnoval významný politik hrabě Bořita z Martinic, jej pak dle svých potřeb barokně upravili a používali ho jako své letní sídlo. V roce 1773 po zrušení jezuitského řádu dal správce hradu strhnout střechy a materiál začal rozprodávat. Tím odstartovala přeměna hradu v malebnou zříceninu. Kolem roku 1880 se kvůli neúdržbě zřítila polovina mohutné velké věže. V 19. století se na hradu nacházela též nouzová obydlí chudiny a hrad se stal cílem řady turistů či malířů. Koncem 20. století se hrad dostal do majetku obce Okoř, jež ho nyní zpřístupňuje. Ještě před prohlídkou hradu jsme zazpívali čtyřhlasně à capella i s částí čekajících návštěvníků trampskou píseň „Na Okoř je cesta“. Při prohlídce hradu jsme pak před hradní kaplí sv. Markéty à capella zazpívali anonym z archívu jilemnického kůru "Modlitba" a "Žalm" od A.Strébla. Následoval výstup do již zmíněné kaple s pěti gotickými okny, umístěné v přízemí zbytku věže.

Dalším cílem našeho putování byl zámek v Roztokách u Prahy. Od 13 00 hodin jsme zahájili prohlídku zámku v sále, který možná byl, možná nebyl prostorem hradní kaple sv. Jošta, jejíž zřejmě presbytář je v centru této místnosti a zdobí jej čtyři gotická okna. Názor, že celý prostor byl kaplí podporuje skutečnost, že Roztoky tehdy neměly kostel. zámek postupně pustl tak, že v šedesátých letech minulého století byl určen k demolici od které byl zachráněn zásluhou roztockých patriotů. Nejdříve jsme shlédli asi pětiminutové video o historii výstavby zámku. Pak jsme před, zřejmě presbytářem gotické kaple zazpívali à capella dvě vložky od V.E.Horáka "Bože věčný" a "Hospodine vyslyš syny". Následně jsme se rozdělili na dvě části a prohlédli si exposici o správě a správcích na zámku, včetně jejich sociálního zázemí.

Naší poslední zastávkou byl kostel sv. Markéty s areálem benediktinského kláštera v Břevnově. Nejprve jsme od našeho průvodce vyslechli na prostranství před kostelem historii založení kláštera před více než 1000 lety v roce 993 knížetem Boleslavem II. a biskupem Vojtěchem u pramene potoka Brusnice, kam jsme se pak vydali. Počátkem 14. století přestavěl opat Bavor z Nečtin klášter i kostel, který je od té doby zasvěcen sv. Markétě, Roku 1420 klášter zničili táborité. K obnově kláštera došlo až v polovině 16. století, koncem 17. století vznikl dnešní Starý konvent. Současnou stavbu zahájil roku 1708 opat Otmar Zinke a svěřil ji nejlepším umělcům své doby. Bazilika je sálová vrcholně barokní stavba s dlouhým kněžištěm podle plánů K.Dientzenhofera. Bazilika byla vysvěcena roku 1715. Klášter i kostel byl v letech 1991–1993 s velkou podporou zahraničních, zejména německých, klášterů důkladně opraven a povýšen na arciopatství. Následovala pro-hlídka kostela sv. Markéty Na kůru je cenný barokní prospekt varhan s figurálními dřevořezbami hrajících andílků. Do staré skříně byl roku 2010 vsazen nový varhanní stroj. Na jižní stěně chóru kostela je vsazen kamenný raně gotický náhrobek šumavského poustevníka Vintíře, který zemřel roku 1045 a byl uctíván jako patron českých a bavorských benediktinů. Po výkladu náš sbor nastoupil před obětní stůl a à capella zazpíval vložky "Modlitbu" od É.N.Méhula, Modlitbu od J.Maláta a "Žalm XXIII." od V.Cerevissiuse. Pod chórem kostela, kam jsme potom sestoupili, byla v letech 1965–1968 odkryta část opukového kvádříkového zdiva s polosloupy a podlaha krypty trojlodní románské baziliky z poloviny 11. století. Nakonec jsme prošli patrový konvent, který přiléhá ze severní strany ke kostelu. Má jednotnou architektonickou úpravu a tři vnitřní dvory. Ze severního traktu vybíhá směrem do zahrady křídlo s letním refektářem v přízemí a knihovnou v patře. Sály, ambity a chodby jsou vyzdobeny štuky a freskami různých umělců z první poloviny 18. století. Kolem východního dvora, který nepatří do klausury jsou v patře prostory prelatury (sídlo opata). Reprezentativní sály jsou zdobeny freskami, největší a nejznámější je Tereziánský sál v rizalitu východního křídla, který vyčnívá nad střechy ostatních budov.

Tím jsme prohlídku kláštera zakončili a v 17 25 hodin jsme vyjeli přes Jičín, Novou Paku, Horka a Studenec do Jilemnice. Je třeba říci, že celý den nám přálo počasí. Tam jsme také v 19 50 hodin s pomocí Boží a pod ochranou Panny Marie, které jsme ráno celou pouť poručili do ochrany, ve zdraví dojeli.

Autor: Vladimír Novák